O tanci se Sasharem Zarifem

Tanec je pro Sashara jazykem nejbližším lidskému tělu a srdci, znamená pro něj nejupřímnější formu vyjadřování. „Tělo zobrazuje, co chcete říct a to, co cítíte, mnohem bezprostředněji a přesněji než slova,“ říká Sashar. Jazyk tance potřeboval Sashar zejména v době dospívání. Bylo to období, kdy byl oddělen od své rodiny, pobýval v utečeneckých táborech a stěhoval se ze země do země. „Tanec mi pomáhal snášet vykořenění a přizpůsobit se neustálým změnám prostředí. Tanec mi umožnil vytvořit si ve světě prostor, který byl jen můj,“ vysvětluje Sashar.

Sasharova vášeň pro tanec vznikla v mládí díky vřelému vztahu k jeho babičce. Ta emigrovala po revoluci z Teheránu. Pocity odloučenosti od své vlasti a národa v ní vzbudily touhu a snahu znovu vybudovat „domov“ ve svém obývacím pokoji. A Sashar jí při tom asistoval. Byla to skvělá vypravěčka, zpěvačka a tanečnice. Ve svých osmdesáti letech byla ale již po většinu času odkázaná sedět na židli. Sashar vzpomíná, jak babička brávala do rukou svůj bubínek, zpívala a vyprávěla a ukazovala mu, co „domov“ vlastně znamená a jak vypadá. Pak, když odložila bubínek, začala tančit jen za použití svých paží a rukou. „Teď Sashare,“ pobízela ho a znovu se chopila bubínku, „budeš tančit místo mých nohou.“ Od svých pěti let tančil Sashar jako jeho babička.

Profesionálně se Sashar tanci začal věnovat až mnohem později. Původně vystudoval inženýrský obor ergonomie, zabývající se vztahem stroje a lidského těla. Sashar se směje ironii osudu – inženýr se stal tanečníkem - a říká: „V mém životě se změnilo mnoho věcí, ale jediná věc, která zůstala, je tanec.“ První formální taneční lekce absolvoval Sashar v Azerbajdžánu. Později, když žil po nějakou dobu v Indii, studoval tanec Bharata Natyam. A poté probádal Flamenko, moderní tanec a balet. „Mám rád všechny tyto taneční formy,“ objasňuje, „pokud nejsou ale příliš řízené.“

Sashar se snaží vnášet do svých vystoupení kapku nedokonalosti či zranitelnosti, tak aby si toho diváci všimli. „Pokud jste tam nahoře na jevišti moc „nažehlení“, tak obecenstvu nezbývá už nic jiného, než vám závidět. Ale pokud lidé vidí, že jste nedokonalý a děláte chyby, mohou se s vámi ztotožnit.“ Nicméně, Sashar poukazuje na to, že tanci něco podstatného schází . „Tanec je jen nástroj,“ připomíná, „není smyslem nebo něčím konečným sám o sobě. Tanec je způsob, cesta, jak objevovat sám sebe a prožívat radost.“ Sashar ukazuje světu obě své stránky, jak tu dobrou, tak tu špatnou. Jedině tak může překročit hranice obou. A zde se setkává Rúmího poezie a myšlenky se Sasharovým tancem. „Pro mě, je Rúmí vášeň,“ říká Sashar, „a vášeň není jen pozitivní, ale má také temnou stranu. Proto je nedokonalost důležitá, protože vám dává svobodu cítit, co chcete. Jednu chvíli skáčete radostí a příští moment jste schopní se utopit v zármutku.“

Při výuce nebo choreografiích netvoří Sashar tanec pro obecenstvo, ale pro tanečníky. „Nemyslím na to: Oh, jak asi při tanci vypadám?, ale snažím se být duchem přítomný tam, kde právě jsem, tak aby moje konání bylo co nejpřirozenější a lidé se se mnou mohli propojit.“ Tanec pro Sashara znamená odstraňovat všechny hranice.

..........

Autorka rozhovoru: Gabrielle Smith-Dluhá

Překlady do češtiny: Martina Kvapilová a Jaroslav Kvapil

ZPĚT na rozhovory